Začátek dubna

1.-4.4.2009

Duben nezačal moc optimisticky. Stále jsem bojovala se svou nemocí a nejhorší na ní byla únava. Ráno bylo potřeba postarat se o děti a uchystat jim snídani, což pro mě byl takový výkon, že jsem si pak musela jít na chvilku lehnout. V té době jsem blahořečila vynálezu DVD s pohádkami, protože mi do velké míry pomáhaly s péčí o děti. Bez nich by se patrně Lindino condo brzy zhroutilo, vyhořelo nebo něco ještě příšernějšího. Naše děti fantazii meze skutečně nekladou.

Mám velké štěstí, že Milan má obě děti moc rád a je naprosto předpisový táta. Vracel se domů, co nejdřív to šlo a pak se o děti svědomitě postaral. Díky němu se dostaly také na vzduch a trochu té své přebytečné energie spotřebovaly.

Na sobotní večer jsme byli pozvaní na večeři k učitelce, jejíž maminka je z Čech. Milana původně kontaktovala kvůli nějakému překladu z češtiny a nakonec z toho bylo i přátelské pozvání. Já se musela omluvit, na něco takového jsem se necítila. Můj názor, že bych měla zůstat doma podpořil i Edíček, který po odpolední procházce usnul a rozhodně nevypadal, že by chtěl v brzké době vstávat.

Na návštěvě Milana neočekávala jen samotná učitelka, ale i její manžel a syn s chotí (oba učitelé). Velmi přijemně se s nimi povídalo. Mimo jiné se  dostali i na téma přistěhovalců z latinské ameriky (ve Woodstocku jich je asi 40% - asi 1/3 ilegální ). Shodli se na názoru, že nechápeme postoj americké vlády, která o ilegálních přistěhovalcích ví (mají hypotéky na domy, leasing na auta, děti chodí do škol,...), ale i přesto, že neplatí daně a mnohdy ani povinné ručení na svá auta, je tu nechá žít a ještě jim financuje všelijaké programy pro integraci. Všech obchodech a institucích se domluvíte bez problémů i španělsky.

Neděle 5.4.2009

Tak tentokrát se ode mě očekávala větší statečnost, protože jsme už dřív pozvali Heidy s její rodinou do Chucky Cheese, kde si Gábinka hrozně moc přála oslavit svoje narozeniny. Protože nechtěla nic jiného, než zajít s přáteli do této herny, rozhodli jsme se její přání vyplnit. No a aby máma chyběla u takhle významné události, to prostě nešlo, takže jsem dostala po obědě asi dvacet minut na odpočinek a už jsme frčeli :-).

V Chucky Chesse jsme našim dětem i Elis nakoupili hromadu žetonů a ony se tak mohly vrhnout do víru gamblerství. Mezi tím jsme Gábince, jako překvapení, objednali dort.

Opravdu byla zaskočená. A my tak trochu taky, protože jí ho přinesli i se svíčkami a přát jí přišel také maskot herny. Gábinka byla moc spokojená, moc si přála narozeninovou párty a teď ji měla. K tomu ještě s dalším dárečkem, který jí přinesla Elis :-).

6.-11.4.2009

V pondělí jsem začla Gábinku vodit na autobus, bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Edík už kočárek odmítá, tak cesta trvá o něco déle, ale zase je při ní víc legrace (pro děti :-)). Pozorujeme přírodu, jestli už se začíná budit, sledujeme ptáky, hledající něco dobrého v trávníku a sbíráme loňské šišky. Kromě toho si Edík všimnul, že vedle něj chodí jeho stín a byl tímto objevem tak zaujatý, že úplně opomíjel skutečnost, že potřebujeme stihnout ten autobus, kvůli kterému jsme se na cestu vydali :-).

Ve středu jsme zajeli na nákup, protože jsme na čtvrteční odpoledne plánovali vyrazit na tří denní výlet. Tady v Americe totiž lidé nezůstávají doma v pondělí, ale jako správní křesťané oslavují Velký pátek, tedy den, kdy měl být ukřižován Ježíš Kristus. Tři dny volna, to je potřeba využít!

Plán byl dobrý, ale nějak nám opět nevyšel....Gábinka přišla v noci s vysokou horečkou a ta se jí držela i v pátek, tedy o Milanově volném dnu :-(.

V sobotu jí bylo lépe a venku vysvitlo sluníčko, tak jsme si řekli, že vyrazíme alespoň na chviličku ven. Chtěli jsme dětem udělat radost a tak jsme zamířili na Illinois Beach, což se neukázalo, jako úplně nejšťastnější volba.

Jako první nás navigace navedla do severní části, kde jsme ještě nebyli. Pobřeží bylo hodně industriální a nehostinné. Kromě toho od jezera foukal silný ledový vítr a kolem jezera byly rozlehlé pláně, které vítr rozhodně nezbrzdily. Sice svítilo sluníčko, ale v ledovém větru se dalo vydržet jen stěží a to jsme oblečení nijak nepodcenili. Vzdali jsme to a rozhodli se prchnout na známou pláž, kde jsme věděli, že se budeme moci ukrýt do závětří stromů.

Také na náší oblíbené pláži fičelo, takže se dalo po písku ztěží chodit. Místečko v závětří, na které jsme si mysleli, bylo obsazené „zakuklenci“ v dekách, tak Milan cvaknul pár fotek a já zatím hledala nějaké příhodné místo v lesíku, kde bychom si mohli sníst naše „sebáky“.

Usadili jsme se na malém plácku mezi stromy, kde sice také foukalo, ale ne tolik a zároveň tam příjemně svítilo sluníčko, takže byl chlad z větru snesitelnější. Snědli jsme si chleby z domova a rozhodli se k ústupu. Pobyt na čerstvém vzduchu byl sice krátký, ale opravdu intenzivní :-).