Únor

Úterý 3.2.2009

Letenky na cestu domu máme přebukované na 31.7.2009. Pokud by tedy vše vyšlo podle plánu, byli jsme toto úterý přesně v polovině pobytu a to je potřeba trochu oslavit :-).

Středa 4.2.2009

Na večer jsme se domluvili s Marií, Milanovou mentorkou, že přijde na večeři se svým přítelem a přivede své přátele, další dva učitele, kteří jsou stejně jako Marie ze Španělska. Ti jsou tu v rámci programu, pro získávání španělsky hovořících učitelů s dobrou znalostí angličtiny, kvůli výuce přistěhovalců z Latinské Ameriky, kteří mnohdy anglicky vůbec neumí nebo jen špatně a hovoří jen svým, právě španělským jazykem. Takové děti učí i Milan a pro usnadnění komunikace s nimi, má ve třídě španělsky hovořící asistentku a s komunikací s rodiči mu pomáhá zase Marie. Učitelé ze Španělska přijíždí na tři roky (aniž by se s někým měnili) a pokud se rozhodnou, pak smějí zůstat (Milan následující dva roky po absolvování výměny, nedostane v Americe pracovní povolení, protože v zájmu této výměny je, aby získané zkušenosti přivezl zpět do své země, kde je pak v rámci své výuky patřičně zůročí).

Večeře byla moc příjemná, upekla jsem český chleba a udělala mrkvovou a celerovou pomazánku podle receptu mé maminky. Ty vždy zaručeně chutnaly a úspěch slavily i dnes. K tomu byly bramboráky, které uspěly úplně stejně a jen se po nich „zaprášilo“.

Děti měly z návštěvy radost, Gába hovořila, což všechny udivilo, protože nikdo nečekal, že jí to půjde tak dobře. Nejvíc se podivovali nad tím, že o tom vůbec nepotřebuje přemýšlet, prostě začne a pak je spíš problém ji zastavit :-). Edánek si také užíval, po svém. Nejdřív se snažil sníst, co se dalo, takže třeba veškeré slané pečivo, které jsme koupili jako na přilepšenou, skončilo sesypané v jeho talíři – já na to šáh a to už mi to nikdo nesní :-). Jenomže potom si všimnul Elvíry, do které se zamiloval. Nejdřív ji jenom „škádlil“, ale pak ji začal lákat i k sobě do pokoje na sbírku autíček :-).

Pátek 6.2.2009

Jak chodíme na autobus, jsou chodníky už trochu lépe sjízdné, očištěné od sněhu, ale po obou stranách jsou lemované zasněženými trávníky, což se velmi líbí dětem, takže při každé cestě skáčou do závějí a dělají andělíčky. Cestu, která normálně trvá kolem 4-5 minut, chodím s dovádějícími dětmi půl až třičtvrtě hodiny. Dnes se po dlouhé době dostaly teploty nad nulu, kolem poledne byly dokonce čtyři stupně a slyšeli jsme i zpívat ptáky :-). Děti si slunečný den o to víc užívaly a když se opět válely, kde se dalo, rozhlédla jsem se jen tak po naší cestě a zjistila, že už je celá, ale opravdu celá lemovaná obtisknutými andělíčky od našich mláďat:-).

U conda ještě Gába nechtěla dovnitř, tak šla stavět sněhuláky. Postavila čtyři, moc pěkné, ale hrozně rychle odtávali.

Po tátově návratu jsme se naložili do auta a vyrazili do Morain Hills, abychom co nejlépe využili teplý den. Přijeli jsme se západem slunce. Turistické trasy zatím nebyly sjízdné kočárem, který jsme potřebovali pro spícího Edíka, tak jsme se vydali po větších asfaltových cestách, což tady v té oblasti tolik nevadí, protože i z nich jsou krásné výhledy a pro nás bylo nejdůležitější, že jsme venku, na vzduchu a dá se tam bez problémů vydržet déle než dvacet minut :-).

K autu jsme se vraceli už v podstatě za tmy. Cestou nás zastavili strážci a ptali se kam jdeme, protože park se po západu slunce zavírá. Vysvětlili jsme jim, kde máme auto a že míříme k němu. Požádali nás ať si pospíšíme a bez dalších problémů na nás ochotně počkali a park za námi zavřeli.