Sears Tower

Sobota 7.2.2009

Ještě na tento den bylo hlášené pěkné počasí, pak mělo dojít opět ke zhoršení, tak jsme vyrazili vlakem do Chicaga. Trochu jsem se té cesy s našimi dětmi obávala, ale oba byli úžasní. Eda si neuvěřitelně užíval už samotnou skutečnost, že sedí v mašině. Pozorování aut z okna byla prémie. Gába s příslibem oběda u McDonalds, byla tou nejvzornější holčičkou pod sluncem.

Jakmile jsme vystoupili z vlaku, začal se schánět po nejkratší cestě do restaurace :-). Snažili jsme se jí vysvětlit, že kvůli jídlu v McDonalds bychom nemuseli jezdit tak daleko, protože ve Woodstocku jich je několik a že se tedy nejdřív někam podíváme, ale jako by tomu nerozuměla a pořád si mlela svou.

Volba, kam se vydáme jako první padla na Sears Tower, nejvyšší stavbu Ameriky. Večer jsme si na internet zjistili, že by měla být vyhlídka nahoře normálně otevřená a co nás obzvlášť potěšilo, že tam nebyly zmínky o vstupném :-).

V dost silném větru jsme chvíli bloudili chicagskými ulicemi. Úplně dole, obklopeni spoustou mrakodrapů jsme Sears Tower nemohli hned najít, ale znali jsme směr, takže jsme byli nakonec úspěšní.

Po vstupu do budovy jsme neměli ani moc času se rozhlédnout, protože jsme byli obsluhou ihned navigováni do rychlostního výtahu, který nás vyvezl ke kontrole, ale potěšilo nás, že jsme skutečně nemíjeli žádnou pokladnu ani ceník vstupného. Kontrola probíhala úplně stejně jako na letišti, já s dětmi prošla bez problemů. Milan vyprázdil kapsy a pípal, tak vyndal ještě nějaké věci, ale na mé rady o peněžence a možná ještě nějakých klíčích nedbal, takže opět pípal :-). Došlo tedy na má slova a vyndal nejen peněženku, ale při probírání dalších kapes objevil skutečně další klíče a baterku, nemluvě ještě o třech nožích z nichž jeden kontrolou prošel a to i ručním detektorem, ke kterému se strážce uchýlil, když zjistil, že je to s naším taťkou opravdu složité :-).  V tom čase jsem musela hlídat děti, dva batohy a ještě dostala od Milana vynadáno, že jsem z pásu nevzala jeho věci a foťák, takže radost hned na začátku :-).

Po absolvování kontroly jsme byli nahnáni na černou čáru, kde nás chtěli fotit. Odmítli jsme, ale oni na tom stále trvali, tak jsme si řekli, že patrně půjde o nějaké bezpečnostní opatření a nechali se cvaknout. A potom přišlo to nejlepší, to o čem jsme po celou dobu neměli ani potuchy a o čem se nikde nezmiňoval ani řádek a to bylo vstupné. Nechali jsme tam pětatřicet dolarů a to jsme to vychytali ještě před Edíkovými narozeninami, protože od tří let už by platil také.

Zaplatili jsme a museli čekat na video o vzniku budovy,  teprve po jeho shlédnutí, což děti tedy skutečně nadchlo :-(, jsme se dostali do fronty na výtah, který nás vyvezl do 99 poschodí. Normálně se jezdí až do 103 poschodí, ale to bylo zrovna v rekonstrukci, což na internet také nějak opoměli zmínit.

Výhledy byly úžasné. Teprve když je člověk nahoře a ostatní mrakodrapy se ztrácí hluboko pod ním, si zcela uvědomí rozdíl ve výšce této budovy. Kdykoli jsme ji fotili odspodu nebo z povzdálí, o tolik vyšší prostě nevypadala. Jen jsme maličko zalitovali, že sníh zmizel tak rychle, se sněhovou pokrývkou by vypadalo Chicago asi víc romanticky, takhle šedé, bez zeleně působilo trochu depresivně.

I tady nahoře byl prodej upomínkových kýčů a úplně nejlepší bylo, že pokud jsme odtud chtěli odejít, jediná cesta vedla přes několik obchodů, které jsme museli projít mezi regály a věšáky s vystaveným zbožím.  Do toho nás Gába neustále bombardovala svými dotazy na McDonalds, takže už jsem začínala být dost nesvá a pak si nás ještě odchytili a začli nám nutit fotky, kde jsme byli my, v zimních bundách a šálách před triskající fontánou v Chicagu, před mrakodrapy v létě, nebo jsme měli jako pozadí noční Chicago focené ze Sears Tower :-). Byl to úlet, ale já měla radost, že za ty děsný prachy za vstup dostanem alespoň něco na památku, z čehož mě vyvedl Milan, který přesnou cenu nevěděl, ale zaslechl něco o dvacetidvou dolarech… :-(.

Prchli jsme a zamířili na oběd, což učinilo nejšťastnější Gábinku, obzvlášť když v Happy Mealu našla dětské hodinky.

Potom už jsme naložili Edíka do kočárku a vyrazili na procházku, při které jsme viděli fontánu v rekostrukci, v Milenium Park jsme objevili umělecké dílo ze starých trubek a ohromila nás dívčina, která do parku přišla naprosto vyletněná, na nohách žabky, přítel jí rozhodil deku a ona se šla opalovat. Skutečně se oproti ránu ještě oteplilo a přestal fičet i ten ledový vítr, ale v bundách nám bylo docela dobře. Sundali jsme je až u jezera, které nebylo zastíněné mrakodrapy a tak se tam příjemně opíralo sluníčko. Sundat bundy u nás znamenalo být ve svetrech a mikinách. Opravdu nám tak bylo dobře a nemyslíme, že bychom to nějak přeháněli, protože teploty se mohly pohybovat kolem patnácti stupňů Celsia, ale přesto jsme si chvílemi připadali dost divně, protože kolem nás běhali lidé v kraťasech, tričkách a tílkách a největší blázni byli svlečení do půl těla .

Kroužili jsme podél jezera, koukali na tající kry ledu ve vodě, na rozjasněné budovy a užívali si slunečný den, kdy jsme nikam nespěchali, nic nemuseli a prostě jsme se jen tak toulali. Edánek spal, Gába spokojeně ťapala, sluníčko svítilo, lidé se usmívali a my čerpali tu úžasnou energii, která tak pozitivně naladí a zahřeje zase na spoustu chladných dní, které ještě mají přijít.

Když jsme se přes BP Bridge a kolem Cloud Gate vraceli k nádraží a dopadl na nás opět stín výškových budov, začali jsme se oblékat a byli moc rádi, že jsme tak dobře vybavení. V jedné z ulic jsme se setkali s lidmi hrajícími na kýble, hrál nějaký starší pán s mrňavým klukem, kterému to ale s paličkami neuvěřitelně šlo.

Ve vlaku byla opět pohoda, navečeřeli jsme se a hřáli se pocitem, jak jsme jízdou hromadným dopravním prostředkem, udělali něco pro ekologii. Ničím jiným se tu ohřát nedalo, protože, jak se venku oteplilo, pustili ve vlaku klimatizaci a ledový vzduch fičel odevšad, takže jsem ve vlaku seděla víc nabalená než venku.

Více fotek na: https://pidahrabal.rajce.idnes.cz/053_Sear_s_Tower_Chicago_7.2.2009/